Svědectví

Boží povolání do služby

Milé sestry a bratři, rádi bychom se s Vámi podělili o naše radosti a zkušenosti s Bohem, které jsme prožili v druhé polovině roku 2008 a které způsobily zásadní obrat v našem životě.

Pán Bůh nás připravuje

Na prvním místě musíme zmínit téměř zázračné narození naší druhé dcerky Veroniky v srpnu 2008. I když od něj uplynulo již hodně času, stále si nedokážeme plně uvědomit, jak tím Pán Bůh změnil zaběhaný rytmus našeho života, ale také náš pohled na život a žebříček našich hodnot. Naučili jsme se mnohem více počítat s Božími zásahy do našeho života, intenzivně jsme si uvědomili důležitost rodiny, správného využití času, který je nám svěřen a naše pozornost se opět mnohem více upřela na děti.

Pán Bůh nás povolává

V době očekávání narození Veroniky jsme s Renátkou prožívali i jiné zásadní rozhodnutí v našem životě a životě naší rodiny. Týkalo se naší služby Pánu Bohu. Služba měla v našem životě vždy důležité místo a všichni tři, s naší první dcerou Eliškou (18), jsme byli nějakým dílem zapojeni do aktivit našeho sboru a misie. To se ale dělo jen v čase, který nám k tomu zbýval po splnění našich povinností v „civilních“ zaměstnáních a škole. V posledních letech toho času bylo stále méně. Pán Bůh nás zároveň stále naléhavěji volal a často jsme přemýšleli, jestli dostatečně a rozumně využíváme svá obdarování, ale i požehnání a harmonii, kterou prožíváme v našem manželství a rodině. Na přelomu měsíce srpna a září 2008 jsme se po dvou měsících přemýšlení a modliteb rozhodli, že kladně odpovíme na nabídku evropského vedení CEF a Národní rady DM v České republice pracovat na plný úvazek v Dětské misii. Toto rozhodnutí pro nás mělo dalekosáhlé následky. Z lidského pohledu to byl bláznivý krok z jistoty dobrého zaměstnání a více než zajímavého finančního příjmu do nejistoty a velmi citelného snížení životní úrovně. Jak jsme ale vděčni za schopnost odpoutat se od lidského a tělesného chápání věcí. Naše rozhodnutí je dalším z řady Božích vítězství v našich srdcích. Zvolili jsme si to, co má z perspektivy věčnosti mnohem větší hodnotu. Je to krok víry a spolehnutí se na Boží milost.
Věříme, že si nás Bůh použije ke zvěstování evangelia dětem v České republice, budování týmu spolupracovníků a přípravě nových učitelů a misionářů. Věříme také, že nás zahrne dary své milosti tak, že nebudeme mít nouzi.

Zbyšek a Renáta Šikulovi
Národní ředitelé DM v ČR

Co pro mě znamená Dětská misie

Ahoj, jmenuji se Zuzka a jsem holčička toho nejlepšího Otce na světě – Boha. Vždycky tomu tak nebývalo. I když pocházím z rodiny, kde se víra nezakazovala. Mí prarodiče jsou věřící a mí rodiče taky jednu dobu do sboru chodili, mě se ale Bůh nějak extra nedotýkal. Mezi křesťany mí rodiče chodili do té doby než se rozvedli. Po rozvodu si každý z nich šel svou cestou. Taťka si našel přítelkyni, mamka přítele a tak dále….. O mých rodičích tady ale mluvit nechci. Chci Vám sdělit, jak moc pro mě znamená, že existuje Dětská misie.
V době, kdy naši přestali chodit do sboru, přestala jsem samosebou i já. Nějaký čas moje srdce víru a Boha vůbec neřešilo. Jednoho dne se ale v mém okolí začalo něco dít. Každé úterý (myslím, den už si přesně nepamatuji(:), začaly do našeho vchodu chodit děti a tety, které jsem znala z kostela. Tety mi oznámily, co se to děje: v sušárně našeho paneláku budou pořádat kluby.
Dnes vím, že si to neusmyslela Dětská misie nebo tety, ale Táta. Vím, že kdyby kluby nebyly přímo pod naším bytem, nezačala bych tam chodit. Ale díky Bohu to bylo jak bylo a já mohla každý týden navštěvovat naši sušárnu.
Musím přiznat, že po celou dobu má docházka na klub jsem tam byla kvůli tomu, abych „zabila“ čas. Také kvůli tetám, které se o mě zajímaly. Časem jsem ale vyrostla a klub už pro mne nebyl to nejatraktivnější společenství. Tetám (Alenka Sztefková, Věrka Unucková) to docházelo a jelikož nás v té době bylo více takových holek jako já, začaly pořádat klub pro nás „velké“ holky. V té době jsem začala nad vším přemýšlet a uvěřila jsem.
Začala jsem chodit na dorost a začlenila se do sboru. Postupem času jsem i já pracovala v klubech a sloužila dětem, které to teď možná mají podobné jako já kdysi.
Dnes je mi 23 let, studuji v Liberci pedagogickou fakultu a chodím do sboru v Mladé Boleslavi, kde pracuji s dorostem.
Jsem šťastná, že jsem Božím dítětem. Můžu mít život, o jakém se mi nezdálo. A můžu mít Tátu, jakým můj pozemský táta být nikdy nemůže. V mých 10. letech mě to ani nenapadlo, ale dnes vím, že za to, jak nyní žiji, můžu děkovat Bohu a také lidem, kteří v té době slyšeli Jeho vůli a šli skrze Dětskou misii na naše sídliště.
Jsem ráda, že Dětská misie existuje. Skrze její programy, modlitby a vedení Ducha mohou být zachráněny i další děti. I další děti, které mají dnes 10,12 nebo 7 let si budou moci ve svých 23 letech říkat: „Díky, Bože, za organizaci, která se věnuje dětem z nevěřících rodin.“

Zuzana Waloszková

Něco o mé zkušenosti z kurzu EVD1

V roce 2003 mne kamarádka požádala o pomoc při práci s předškolními dětmi v rámci náboženství u nás ve sboru. Byl to takový klub pro děti, který se konal ve všední den a kam jsme zvali i kamarády. Já sama jsem měla 3 děti, tak jsem to přijala a myslela si, že budu podávat nůžky a malovat s mladšími dětmi obrázky. Opak byl pravdou. Hned druhý týden jsem dostala za úkol připravit si něco o apoštolu Pavlovi tak, aby tomu děti rozuměly. Nebylo vůbec jednoduché vyprávět příběh, aby je zaujal a taky něco vytvořit a zahrát si na dané téma. Vše jsme s kamarádkou konzultovaly, já pomalu začala přecházet do pozice zkušené učitelky a bavilo mě to. Pak přišel čas, kdy Pán povolal celou naši rodinu na jiné místo a já se stala učitelkou v besídce. Modlila jsem se za děti. Opravdu mi leželo na srdci, aby všechny v Krista uvěřily. Modlila jsem se i za sebe, abych nebyla překážkou, ale pomocníkem na jejich cestě za Pánem. V roce 2006 jsem jela do Prahy na konferenci Dětské misie a oslovila mne služba nevěřícím dětem kolem nás. Modlila jsem se i za ně. Na podzim roku 2008 jsme založili misijní klub u nás na sídlišti. Neměla jsem ponětí o možnosti se sama vzdělávat v oblasti vyučování dětí. Pán ale věděl, jak mě ovlivnit a skrze jednoho člověka jsem se dostala na kurz EVD 1, aniž bych něco takového plánovala, protože jsme už měli 4 děti a časově to bylo velice náročné. Nakonec se to podařilo a já se mohla díky Bohu zúčastnit. Byl to čas, kdy jsem pochopila spoustu věcí, uvědomila jsem si, že i děti ve sboru jsou ztracené a v té záplavě informací někdy uniká evangelium samotné, jednoduché a jasné. Po 5 letech práce s dětmi jsem úplně přehodnotila způsob vyučování dětí. Začala jsem je také hravou formou učit biblické verše, což jsem do té doby nepovažovala za důležité. Myslím, že toto období také změnilo mě samotnou a pomohlo mi při rozhovorech o Kristu i s mými nevěřícími přáteli. Je ale místo, kde Bůh jedná nejprve, a to je moje rodina. S dětmi doma jsme probrali jejich rozhodnutí patřit Kristu úplně z jiného pohledu. Bylo to pro mne velké požehnání a dodnes jsem Bohu vděčná za vyučování Dětské misie. Změnilo můj pohled na předávání evangelia všem lidem kolem mne. Druhým rokem vedu děti k Pánu v misijním klubu a děkuji Pánu, že mne vyučoval v pravý čas jak vést děti za ním. Dodnes se mám co učit, jsem na začátku, ale mám z tohoto díla velkou radost. Těším se moc na pokračování EVD 2, kde se více dovím o duchovním růstu znovuzrozených dětí.

Andrea Lásková

Bůh změnil můj život

Pamatuji se na ty časy, když můj otec ještě pracoval. Každý den byl krásný. Ale potom se vše změnilo, můj život se stal „noční můrou“. Otec ztratil práci kvůli úrazu a moje matka se neuměla vžít do role, aby uživila 4 ze svých sedmi dětí a ještě k tomu manžela! Bylo mi šest (jsem nejmladší), snažila jsem se brát to statečně. Tolik pláče, bolesti, probdělých nocí a myšlenek na to nejhorší. Každý den jsem musela poslouchat křik a pláč. Říká se, že nejvíce trpí děti. Tehdy jsem neviděla sebe. Bylo mi jedno, že mě otec bije a psychicky týrá. Viděla jsem jen svoji maminku, jak trpí. Většinou naší vinou. Stačila maličkost a ona už ležela v krvi. Bylo mi jí tolik líto. Nikdo z mých sourozenců se jí nedokázal zastat. Všichni se otce báli. Kromě mě, byla jsem tolik statečná! Pokaždé jsem na něj křičela, i když jsem věděla, co potom přijde. Divím se, že mě a mým sourozencům ještě nenarostli svaly z toho věčného chození pro desítky piv. Trvalo to celých sedm let. Mezitím jsem se však skrze mé sourozence dozvěděla o nějakých klubech. Připadalo mi směšné, že všichni vkládají svůj život do rukou nějaké Boha. Ale na kluby jsem chodila ráda, všichni se na mě usmívali, hráli jsme hry a hlavně teta vždycky upekla nějakou dobrotu. Rodinu Petra Unucky, u kterého kluby probíhaly, jsem si postupně oblíbila natolik, že jsem je začínala mít ráda jako vlastní. Stále jsem nemyslela na toho nejdůležitějšího! Na Boha. Bylo mi třináct a mého otce odvezli do vazby za ublížení na zdraví. Všichni jsme museli vypovídat proti němu. Tentokrát jsem byla odhodlaná, že už ho nikdy nepustím k nám. Už nikdy jsem nechtěla vidět někoho z nás trpět. Otec se ale pokusil o sebevraždu, pár měsíců byl v psychiatrické léčebně. Začaly debaty o jeho návratu k nám domů. Postupně všichni souhlasili, ale já jsem byla pevně rozhodnutá, že mě nepřesvědčí. Nemohla jsem však udělat vůbec nic. V tu dobu jsem už měla Pána Ježíše ve svém srdci. Problémy sice nezmizely, ale naučila jsem se je přijímat. S přijetím Boha do svého života jsem konečně poznala, jaké to je, být šťastná! Mohla jsem mu všechno říct. Poznala jsem nové přátele ve sboru v Albrechticích u Českého Těšína. Začala jsem jezdit na různé pobyty a tábory. Všichni na mě byli tak milí. Postupně se ten růžový opar rozplynul. Začala jsem mít deprese. Hrozilo nám soudní vystěhování. Rok jsme museli bydlet v Domě pro matky s dětmi. Nebylo to nic lehkého, ale měla jsem Boha. Z velkých starostí jsem se naučila dělat malé a z malých žádné. Nebyla jsem sice dokonalý křesťan, ale Boha jsem stále milovala a byla jsem odhodlaná mu věřit. Odevzdala jsem svůj život do Božích rukou a On se o mě postaral. Naše rodina se rozpadla a matka se vrátila zpět k otci. Je to však její rozhodnutí, můžu se za ni jen modlit. O mne se Bůh postaral. Dnes bydlím v Albrechticích u jedné rodiny, která se naplno rozhodla přijmout mě za člena rodiny. Mám vlastní pokoj, naději vystudovat a mít vlastní život. Opravdu nevím, co se mnou bude, ale vím, že Bůh mě nikdy neopustí. Nikdy mě nenechá ve štychu. Každý den se potýkáme s různými problémy, které vyvolávají deprese. Oproti nevěřícím však máme oporu. Máme toho jediného pravého Otce, kterému můžeme všechno říct, a On se na nás nevykašle. Problémy nás nikdy neobejdou, ale můžeme si být jisti tím, co nám Bůh říká skrze Bibli: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko, a dá vám sílu, abyste mohli obstát." (1.Kor 10,13).

Patricie Korytářová