Svědectví

Kurz EVD

Na podzim jsem se zúčastnila kurzu EVD1 v Jablonci nad Nisou. Už delší dobu se věnuji dětem v našem sboru, připravuji pro ně programy na shromáždění, ale neměla jsem za sebou nějakou ucelenou teoretickou „nalejvárnu“. Chtěla jsem si porovnat, jestli to, co dělám, odpovídá tomu, jak by bylo dobré to dělat, chtěla jsem načerpat nové nápady a nové nadšení do práce s dětmi. Od kurzu jsem měla naprosto konkrétní očekávání, a když zpětně kurz hodnotím, jsem nadšená – bylo to super. Jasné vyučování, minimum omáčky, absolutně názorné a srozumitelné příklady, výborný manuál… a k tomu spousta podnětů a tipů pro mou další práci. A pak ještě něco, co se nedá předat, ale co bylo na všech pracovnících DM vidět: to, že milují děti.

Jana Hausnerová, Jablonec nad Nisou

Boží povolání do služby

Milé sestry a bratři, rádi bychom se s Vámi podělili o naše radosti a zkušenosti s Bohem, které jsme prožili v druhé polovině roku 2008 a které způsobily zásadní obrat v našem životě.

Pán Bůh nás připravuje

Na prvním místě musíme zmínit téměř zázračné narození naší druhé dcerky Veroniky v srpnu 2008. I když od něj uplynulo již hodně času, stále si nedokážeme plně uvědomit, jak tím Pán Bůh změnil zaběhaný rytmus našeho života, ale také náš pohled na život a žebříček našich hodnot. Naučili jsme se mnohem více počítat s Božími zásahy do našeho života, intenzivně jsme si uvědomili důležitost rodiny, správného využití času, který je nám svěřen a naše pozornost se opět mnohem více upřela na děti.

Pán Bůh nás povolává

V době očekávání narození Veroniky jsme s Renátkou prožívali i jiné zásadní rozhodnutí v našem životě a životě naší rodiny. Týkalo se naší služby Pánu Bohu. Služba měla v našem životě vždy důležité místo a všichni tři, s naší první dcerou Eliškou (18), jsme byli nějakým dílem zapojeni do aktivit našeho sboru a misie. To se ale dělo jen v čase, který nám k tomu zbýval po splnění našich povinností v „civilních“ zaměstnáních a škole. V posledních letech toho času bylo stále méně. Pán Bůh nás zároveň stále naléhavěji volal a často jsme přemýšleli, jestli dostatečně a rozumně využíváme svá obdarování, ale i požehnání a harmonii, kterou prožíváme v našem manželství a rodině. Na přelomu měsíce srpna a září 2008 jsme se po dvou měsících přemýšlení a modliteb rozhodli, že kladně odpovíme na nabídku evropského vedení CEF a Národní rady DM v České republice pracovat na plný úvazek v Dětské misii. Toto rozhodnutí pro nás mělo dalekosáhlé následky. Z lidského pohledu to byl bláznivý krok z jistoty dobrého zaměstnání a více než zajímavého finančního příjmu do nejistoty a velmi citelného snížení životní úrovně. Jak jsme ale vděčni za schopnost odpoutat se od lidského a tělesného chápání věcí. Naše rozhodnutí je dalším z řady Božích vítězství v našich srdcích. Zvolili jsme si to, co má z perspektivy věčnosti mnohem větší hodnotu. Je to krok víry a spolehnutí se na Boží milost.
Věříme, že si nás Bůh použije ke zvěstování evangelia dětem v České republice, budování týmu spolupracovníků a přípravě nových učitelů a misionářů. Věříme také, že nás zahrne dary své milosti tak, že nebudeme mít nouzi.

Zbyšek a Renáta Šikulovi
národní ředitelé DM v ČR

Co pro mě znamená Dětská misie

Ahoj, jmenuji se Zuzka a jsem holčička toho nejlepšího Otce na světě – Boha. Vždycky tomu tak nebývalo. I když pocházím z rodiny, kde se víra nezakazovala. Mí prarodiče jsou věřící a mí rodiče taky jednu dobu do sboru chodili, mě se ale Bůh nějak extra nedotýkal. Mezi křesťany mí rodiče chodili do té doby než se rozvedli. Po rozvodu si každý z nich šel svou cestou. Taťka si našel přítelkyni, mamka přítele a tak dále….. O mých rodičích tady ale mluvit nechci. Chci Vám sdělit, jak moc pro mě znamená, že existuje Dětská misie.
V době, kdy naši přestali chodit do sboru, přestala jsem samosebou i já. Nějaký čas moje srdce víru a Boha vůbec neřešilo. Jednoho dne se ale v mém okolí začalo něco dít. Každé úterý (myslím, den už si přesně nepamatuji(:), začaly do našeho vchodu chodit děti a tety, které jsem znala z kostela. Tety mi oznámily, co se to děje: v sušárně našeho paneláku budou pořádat kluby.
Dnes vím, že si to neusmyslela Dětská misie nebo tety, ale Táta. Vím, že kdyby kluby nebyly přímo pod naším bytem, nezačala bych tam chodit. Ale díky Bohu to bylo jak bylo a já mohla každý týden navštěvovat naši sušárnu.
Musím přiznat, že po celou dobu má docházka na klub jsem tam byla kvůli tomu, abych „zabila“ čas. Také kvůli tetám, které se o mě zajímaly. Časem jsem ale vyrostla a klub už pro mne nebyl to nejatraktivnější společenství. Tetám (Alenka Sztefková, Věrka Unucková) to docházelo a jelikož nás v té době bylo více takových holek jako já, začaly pořádat klub pro nás „velké“ holky. V té době jsem začala nad vším přemýšlet a uvěřila jsem.
Začala jsem chodit na dorost a začlenila se do sboru. Postupem času jsem i já pracovala v klubech a sloužila dětem, které to teď možná mají podobné jako já kdysi.
Dnes je mi 23 let, studuji v Liberci pedagogickou fakultu a chodím do sboru v Mladé Boleslavi, kde pracuji s dorostem.
Jsem šťastná, že jsem Božím dítětem. Můžu mít život, o jakém se mi nezdálo. A můžu mít Tátu, jakým můj pozemský táta být nikdy nemůže. V mých 10. letech mě to ani nenapadlo, ale dnes vím, že za to, jak nyní žiji, můžu děkovat Bohu a také lidem, kteří v té době slyšeli Jeho vůli a šli skrze Dětskou misii na naše sídliště.
Jsem ráda, že Dětská misie existuje. Skrze její programy, modlitby a vedení Ducha mohou být zachráněny i další děti. I další děti, které mají dnes 10,12 nebo 7 let si budou moci ve svých 23 letech říkat: „Díky, Bože, za organizaci, která se věnuje dětem z nevěřících rodin.“

Zuzana Waloszková

Něco o mé zkušenosti z kurzu EVD1

V roce 2003 mne kamarádka požádala o pomoc při práci s předškolními dětmi v rámci náboženství u nás ve sboru. Byl to takový klub pro děti, který se konal ve všední den a kam jsme zvali i kamarády. Já sama jsem měla 3 děti, tak jsem to přijala a myslela si, že budu podávat nůžky a malovat s mladšími dětmi obrázky. Opak byl pravdou. Hned druhý týden jsem dostala za úkol připravit si něco o apoštolu Pavlovi tak, aby tomu děti rozuměly. Nebylo vůbec jednoduché vyprávět příběh, aby je zaujal a taky něco vytvořit a zahrát si na dané téma. Vše jsme s kamarádkou konzultovaly, já pomalu začala přecházet do pozice zkušené učitelky a bavilo mě to. Pak přišel čas, kdy Pán povolal celou naši rodinu na jiné místo a já se stala učitelkou v besídce. Modlila jsem se za děti. Opravdu mi leželo na srdci, aby všechny v Krista uvěřily. Modlila jsem se i za sebe, abych nebyla překážkou, ale pomocníkem na jejich cestě za Pánem. V roce 2006 jsem jela do Prahy na konferenci Dětské misie a oslovila mne služba nevěřícím dětem kolem nás. Modlila jsem se i za ně. Na podzim roku 2008 jsme založili misijní klub u nás na sídlišti. Neměla jsem ponětí o možnosti se sama vzdělávat v oblasti vyučování dětí. Pán ale věděl, jak mě ovlivnit a skrze jednoho člověka jsem se dostala na kurz EVD 1, aniž bych něco takového plánovala, protože jsme už měli 4 děti a časově to bylo velice náročné. Nakonec se to podařilo a já se mohla díky Bohu zúčastnit. Byl to čas, kdy jsem pochopila spoustu věcí, uvědomila jsem si, že i děti ve sboru jsou ztracené a v té záplavě informací někdy uniká evangelium samotné, jednoduché a jasné. Po 5 letech práce s dětmi jsem úplně přehodnotila způsob vyučování dětí. Začala jsem je také hravou formou učit biblické verše, což jsem do té doby nepovažovala za důležité. Myslím, že toto období také změnilo mě samotnou a pomohlo mi při rozhovorech o Kristu i s mými nevěřícími přáteli. Je ale místo, kde Bůh jedná nejprve, a to je moje rodina. S dětmi doma jsme probrali jejich rozhodnutí patřit Kristu úplně z jiného pohledu. Bylo to pro mne velké požehnání a dodnes jsem Bohu vděčná za vyučování Dětské misie. Změnilo můj pohled na předávání evangelia všem lidem kolem mne. Druhým rokem vedu děti k Pánu v misijním klubu a děkuji Pánu, že mne vyučoval v pravý čas jak vést děti za ním. Dodnes se mám co učit, jsem na začátku, ale mám z tohoto díla velkou radost. Těším se moc na pokračování EVD 2, kde se více dovím o duchovním růstu znovuzrozených dětí.

Andrea Lásková

Jak mi Dětská misie změnila život

Všechno to začalo jedním doporučením tábora Dětské misie mým rodičům. To mi bylo zhruba šest let a já neměl ani tušení, jaké plány se mnou Pán Bůh má. Už když jsem z mého prvního tábora odjížděl, věděl jsem, že příští rok chci jet zas. A tak jsem jel. A další rok znova a znova. Pokaždé jsem se vracel nadšený a natěšený na příští tábor. Něco tomu ale stále chybělo. Vždycky, když jsem se vrátil z tábora domů, mé nadšení a touha po Bohu postupně opadala.
Tak to šlo až do mých osmnácti, ale to už jsem jel na tábor jen s pár otázkami, které jsem chtěl vyřešit a něco ve svém životě změnit. A tak jsem konečně po 12 táborech přijal Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Tábor však ještě neskončil. Tohle je pouze začátek úžasného příběhu, který začal Pán Bůh v mém životě psát. Poslední večer se stalo něco, co by na první pohled nevypadalo zas tak výjimečně. Seznámil jsem se s Anetou, druhý den jsme si vyměnili číslo a každý jsme jeli domů. Ona do Velkých Losin, já do Dětmarovic, což je vlakem zhruba 190km. Bohu však ani tahle vzdálenost nevadila.
Během pár měsíců jsem se dozvěděl o shromáždění Církve bratrské v Orlové, kam jsem začal pravidelně chodit a Bůh si mě tam použil. Teď už vím, že tohle bylo to, co mi celou dobu mezi tábory chybělo. Totiž společenství lidí (křesťanů), kteří touží po Bohu celým svým srdcem.
Postupně, jak čas ubíhal, jsme se s Anetou poznávali a zjistil jsem, že ona je ta Pravá. Spolu jsme také začali jezdit na tábory DM jako vedoucí. Byl to nádherný čas plný Boží milosti a také díky ní jsme mohli 30. 11. 2013 spojit své životy.
Když se na to teď dívám zpátky, říkám si: „To všechno vzniklo z jediného doporučení dětského tábora, když mi bylo jen 6 let?“ Nedokážu si ani představit, jaký by byl můj život, kým bych byl, nebo jakým bych byl, ale jedno vím. Jsem vděčný Pánu Bohu, za to co pro mě přichystal, ať už to dobré, nebo to špatné, protože to nás dělá těmi, kterými jsme.

Michal Kania,
dříve dítě, nyní vedoucí na táborech DM